Nejsem vědec, který by se profesně zabýval souvislostmi přemnožení parazita Varroa destructor a vhodností genetiky včel pro naše podnebné pásmo. Jak jsem už psal: včelařit se učím šedesát osm let – a skromně vím, že nic neumím. Včely totiž člověka vždycky překvapí: svou „inteligencí“, citlivostí na přírodní (a chcete-li i vesmírné) zákonitosti a schopností reagovat na to, co včelař často svými zásahy potlačuje. Ať už jde o zásahy do režimu včelstva, nebo o různé typy „bedniček“, které jim poskytujeme jako dočasné příbytky
Hodili jste mi pomyslnou rukavici – a já ji zvedám. Pokud to pomůže rozproudit věcnou polemiku a přiměje nás k zamyšlení nad tím, jak (ne)zodpovědně někdy ke včelám přistupujeme, pak to má smysl. Třeba se tím časem dostaneme i k dalším tématům: vhodnosti materiálů na úly, rozměrovým systémům i tomu, nakolik naše úlové konstrukce odpovídají přirozenosti včel.
Proč věřím v kraňku v našich podmínkách
Jsem přesvědčen – a dnes už definitivně – že kraňka (včela medonosná kraňská, Apis mellifera carnica) je při respektu ke čtveru ročních období v našem klimatu skutečně nejvhodnější genotyp. V tomto směru byl Ing. Veselý, CSc., mimořádně přesný.
Včela si umí vystavět dílo v různém prostoru, ať už horizontálně, nebo vertikálně. Vertikála je však pro ni přirozenější: dokonale využívá zemskou přitažlivost. Zavěšené do „řetězu“ staví odshora dolů a dílo kotví ke stěnám tak, aby uneslo tíhu zásob a zůstalo pevné.
Žije-li včelstvo „samo pro sebe“, naplňuje svůj periodický úkol v krajině – opylování jako základ reprodukce rostlin a stability přírody. Zároveň kolektivně reguluje činnost matky v návaznosti na to, jak je příroda štědrá. A ta štědrost není nikdy stejná: do hry vstupují teplotní výkyvy, sluneční svit, vítr i déšť. V posledních letech navíc člověk počasí zásadně ovlivňuje – negativně, a někdy i různými experimenty.
Včely mají instinktivně „zakódováno“, že je potřeba upravit sílu zimujícího včelstva podle zásob tak, aby přežily do dalšího reprodukčního cyklu – nejen pro sebe, ale i pro přírodu. Jenže to platí především pro volně žijící včely. Včelstva v úlech jsou naopak přímo závislá na včelaři.
Nejhůř dopadnou ta včelstva, kterým včelař doslova „vezme“ všechen med, hned je nezakrmí a ještě čeká na podzim, co si kde v „usínající“ přírodě donesou. Tím ale tlačí do problému právě dlouhověké včely, které se mohou začít rodit už koncem června: místo aby plnily svou hlavní roli (převzít zásoby od upracovaných krátkověkých včel a vydržet na nich do jara při péči o matku), jsou nuceny fungovat jinak – a to se na kondici včelstva zákonitě projeví.
Buckfast v debatě: výzva k trpělivosti i vlastnímu úsudku
Několik kolegů mi nezávisle na sobě poslalo dva odkazy na jednosměrně vedenou dvoudílnou polemiku „Na kávě se včelařem. Je Buckfast včela zhouba, nebo možná cesta k radostnějšímu včelaření?“ (YouTube). Předem mě upozornili, že pokud chci vidět oba díly, bude to chtít notnou dávku trpělivosti – jsou dlouhé a přerušované reklamou.
Přiznávám, že dokoukat to do konce stálo přemáhání. Reakcí jsem prošel jen zběžně – a zaujala mě v podstatě jediná: podle ní jsem „demagogický“ a „výživný“.
„Demagog je ten, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to mužům, o nichž ví, že jsou hlupáci.“
H. L. Mencken
Včelaři jsou různí. Většina má své zkušenosti – a rozhodně nejsou hlupáci. Právě na jejich praxi, úsudku a inteligenci stojí, aby si udělali vlastní názor. Budu rád, když si i oni oba díly pustí a projdou si je se stejnou trpělivostí.
Genetika, mísení linií a zkušenost z Buckfast Abbey
V předchozích textech jsem se snažil co nejobjektivněji popsat vlastnosti kraňky i buckfastky. A v závěru třetího dílu jsem upozornil, kde až může dojít experiment s mísením genů – a jak může dopadnout, když se s genetickým materiálem v našich podmínkách zachází bez respektu k místnímu prostředí.
Velmi mě potěšil i dopis od Clary Densleyové z Buckfast Abbey. Potvrdila mi, že se dnes věnují už jen „lokálně přizpůsobivým včelám“. Dokonce svá „lokálně přizpůsobená včelstva“ chovají dál od oblastí, kam se dovážejí matky „buckfastského typu“. Společně s kolegou natočila také odborné video – nechám ho otitulkovat, aby bylo přístupné široké včelařské veřejnosti.
Proč se vyhnout „polemice pro polemiku“
Nepovažuji za moudré ubírat se směrem jakési „chazarské polemiky“: kdy chazarský kagan svolal zástupce tří náboženství (islámu, judaismu a křesťanství), aby mezi sebou vedli spor, a vítěz měl následně předat své náboženství celé říši. Výsledek je známý – Chazaři nakonec přijali všechna tři: pro vojsko muslimskou víru, pro zemědělce křesťanskou a pro obchodníky židovskou.
Jinými slovy: bez jasných pravidel, cíle a odpovědnosti lze „mít nakonec všechno“ – a zároveň nemít nic, co by dlouhodobě fungovalo. A v chovu včel to platí dvojnásob.
Z časopisu včelařství Jan Šmíd
