Sršeň asijská a včela východní

V roce 2024 podnikli naši kolegové, přítel Luděk Uzel se svým synem Bobem, další cestu do Indie. Tentokrát se vydali do Himálaje – do oblastí Ladak, Himáčalpradéš a Kašmír – aby poznali tamní krajinu i život místních včel.

Na pronajatých motorkách projížděli horské oblasti ve výškách od 3000 do 6000 metrů nad mořem. Horské pláně zde působily spíše jako suchá poušť, bičovaná prachem a větrem, s jen občasnými ostrůvky zeleně napájenými tajícími ledovci. Včelař by zde marně hledal vhodné podmínky pro chov – chlad, řídký vzduch a nedostatek vegetace by včelám neumožnily přežít.

Jakmile však dorazili do západnějšího Kašmíru, krajina se proměnila. Zelené svahy, lesy sahající až do 3500 metrů a dostatek vody vytvořily prostředí, kde se daří nejen lidem, ale i včelám. Ve městě Srinagar objevili u jednoho stánku med od místního včelaře, a tak se rozhodli jeho včelnici navštívit.

Po krátkém smlouvání s rikšou dorazili na místo, kde je přivítali sousedé. Samotný včelař byl sice hospitalizován, přesto jim dovolili vstoupit na pozemek. Včelnice se nacházela přímo ve městě, obehnaná vysokou zdí. Pod korunami stromů zde stálo přibližně 150 menších úlů o rozměrech 50 × 50 × 30 cm, zakrytých stříškami. Místo však bylo až nepřirozeně tiché – včely nebylo slyšet.

Po chvíli se ukázalo proč. Před každým úlem kroužily sršně asijské (Vespa velutina), známé svými útoky na včely. Včely východní (Apis cerana), menší než naše Apis mellifera, se shlukovaly kolem česen a často zůstávaly i na zemi. Každý pokus o výlet z úlu znamenal riziko útoku. Sršni útočili bleskově – věrně svému predátorskému instinktu.

Některé útoky končily úspěchem, jindy však včely reagovaly obranným chováním: na napadenou sršeň se vrhly, zcela ji obalily a tím ji usmrtily, často i přehřátím těla. Důkazem o jejich schopnosti bránit se byly mrtvé sršně rozeseté kolem úlů, zejména u silnějších včelstev.

Zajímavé bylo i zmenšení česen – vchody do úlů měly šířku jen 2–3 cm a byly trvale pokryté vrstvou včel, i přestože venku panovala teplota přes 35 °C. Včely zřejmě omezily letovou aktivitu kvůli přítomnosti predátorů i nedostatku nových informací o zdrojích potravy, jelikož se mnoho slídilek z výletů nevracelo.

Tento zážitek byl dalším potvrzením, že i v tak drsných podmínkách si včela východní dokáže uchovat přirozené obranné instinkty a přizpůsobit se hrozbě, kterou sršeň asijská představuje.

Včela východní a její obrana před sršní asijskou

Na jiném místě v Indii jsem měl možnost sledovat včelu východní (Apis cerana) v klidných podmínkách, bez přítomnosti sršní. V dutině stromu zde včely volně vyletovaly i přilétaly s nektarem a pylem, stejně jako naše včela medonosná. Bylo zřejmé, že shlukování včel u česna v případě napadení sršněmi je cílená obranná reakce na predátora.

Zajímavé bylo, že sršně asijské (Vespa velutina) se o vniknutí do úlů vůbec nepokoušely. Zůstávaly ve vzduchu před česny, obvykle v počtu jedné až pěti. Dokonce si mezi sebou hájily prostor a odháněly jiné sršně, patrně z cizích hnízd. Člověk s kamerou v jejich blízkosti je nijak neznepokojoval – natolik byly zaměstnány lovem a obranou. Byl to nepochybně fascinující přírodní úkaz.

Zároveň mě ale zamrazilo při pomyšlení na naše evropské včelařství, kde se často doporučují široká otevřená česna a přídavná očka v nástavcích. Včelařím u lesa, kde je sršeň obecná (Vespa crabro) častým návštěvníkem. Tato sršeň se objevuje jednotlivě, za letu uloví včelu a odlétá s ní pryč – nikdy jsem ji neviděl spadnout na zem. Na rozdíl od svých indických příbuzných nevzbuzuje u našich včel žádnou paniku.

V Indii je situace jiná. Sršeň asijská útočí hromadně, což přimělo včelu východní vyvinout popsaný způsob kolektivní obrany. Otázkou zůstává, jak dlouho dokáže včelstvo s omezeným přísunem potravy v tomto napětí přežívat. Přestože jde o predátora a kořist, příroda si během staletí vybudovala rovnováhu, která oběma umožňuje soužití. Významnou roli přitom hraje nabídka potravy v krajině – sršeň asijská loví i další druhy hmyzu podobné velikosti. Hustota sršních hnízd tedy souvisí s dostupností jejich potravy. Pokud je útoků příliš, včely často své hnízdo opustí a usadí se jinde, což pro včelu východní nepředstavuje zásadní problém, jelikož snadno rojí a opouští i zásoby.

Jak místní včelaři v Indii svým včelám pomáhají, se mi bohužel nepodařilo zjistit. Majitel navštívené včelnice byl dlouhodobě nepřítomen a jeho obchod zůstal zavřený. Z predátorů jsem na místě zaznamenal i ptáka ťuhýka královského (Lanius schach), který loví mimo jiné sršně i včely.

Při prohlídce venku uložených nástavků jsme objevili několik rámků se soušemi, které však byly zničeny zavíječem voskovým. Nástavky byly vyrobeny z topolu, rámky měly rozměr 44 × 23 cm, u polonástavků pak 44 × 13 cm. Nechyběla ani kovová síta s jemnými oky (2 × 2 mm), pravděpodobně používaná pro větrání úlů pod víkem či v dně.

Ať jsme v Indii zavítali kamkoli, všude jsme viděli obrovské investice do infrastruktury, extrémně husté osídlení a výrazné změny krajiny umocněné globálním oteplováním. Všechny tyto faktory nevyhnutelně ovlivňují život hmyzu včetně včel a jejich predátorů. Zbývá jen pozorovat, jak se s těmito změnami přírodní rovnováha dokáže vyrovnat.

Z časopisu včelařství Přemysl Voborník